Popis produktu

Panzerkampfwagen VI Tiger (též PzKpfw VI, Tiger I ausf.H či SdKfz 181) byl německý těžký tank vyvinutý za druhé světové války, který byl od roku 1942 nasazován v Africe a Evropě, obvykle v nezávislých těžkých tankových praporech. Jeho konečné označení Panzerkampfwagen VI Tiger Ausf. E se často zkracovalo na Tiger. Tiger I poskytl německé armádě první obrněné bojové vozidlo s kanonem 8,8 cm KwK 36 (odvozený z kanonu 8,8 cm Flak 36). Vyráběn byl od srpna 1942 do srpna 1944 a celkem vzniklo asi 1 347 strojů. Po srpnu 1944 byla výroba Tigru I postupně ukončena ve prospěch tanku Tiger II.Zatímco byl Tiger I ve své době označován za vynikající konstrukci, byl překombinován s použitím drahých materiálů a výrobních metod náročných na práci. Byl také náchylný k určitým typům poruch i poruch podvozku a jeho dojezd byl omezen vysokou spotřebou paliva. Údržba byla nákladná, ale obecně mechanicky spolehlivá. Byl obtížný na přepravu a za blátivého počasí mu hrozila imobilita, zatímco v zimě hrozilo, že mu led a sníh ztuhnou mezi prokládanými koly typu Schachtellaufwerk, čímž se zasekla. Toto byl problém na východní frontě v bahnitém období rasputice nebo za extrémního chladu.Přezdívku „Tiger“ tank dostal od Ferdinanda Porsche a římská číslice byla přidána poté, co do výroby vstoupil Tiger II. Původní označení bylo Panzerkampfwagen VI Ausführung H (doslova „obrněný bojový vůz/vozidlo VI verze H“, zkráceně PzKpfw VI Ausf. H), kde „H“ označovalo Henschela za projektanta a výrobce. V inventáři výzbroje byl klasifikován jako Sd.Kfz. 182. Později v březnu 1943 byl znovu označen jako PzKpfw VI Ausf. E a v inventáři veden jako Sd.Kfz. 181.V muzeích a soukromých sbírkách po celém světě v současnosti přežívá pouze sedm tanků Tiger I. Tiger 131 v britském tankovém muzeu, který byl získán během bojů v severní Africe, je v současné době jediným provozuschopným.Po prohrané 1. světové válce bylo Německo vázáno Versailleskou smlouvou, podle které nesmělo vyrábět a vlastnit zbraně mnoha typů, mezi něž patřily pochopitelně i tanky. Přesto se mu podařilo tajně provádět testy s tanky, jejichž pracovní názvy byly Leicht Traktor, Grosstraktor či Neubaufahrzeug.Po nástupu Hitlera k moci Německo smlouvu vypovědělo[zdroj?] a postupně začal vývoj a výroba nových strojů. V roce 1937 získala firma Henschel zakázku na zhotovení prototypu těžkého tanku DW1, Henschel však zahájil práce na vývoji mnohem většího vozidla – 65tunového VK 6501. Své nabídky předložily i firmy Daimler-Benz, MAN a Porsche, takže se objevily prototypy tanků VK 3001, VK 3601 a VK 4501. Dne 20. listopadu 1941 měli němečtí inženýři možnost zkoumat ukořistěný tank T-34 v neporušeném stavu, což u nich a u vojenských představitelů vyvolalo zděšení. Byl přerušen projekt VK 3001/3601 a všechny dostupné prostředky byly soustředěny na vývoj těžšího tanku, který by překonal sovětský T-34.V den Hitlerových narozenin 20. dubna 1942 představily firmy Henschel i Porsche hotové prototypy strojů VK 4501, které dostaly název PzKpfw VI. Tiger. Bylo rozhodnuto, že tyto tanky bude vyrábět favorizovaná firma Henschel. Rozpracovaných 90 kusů Porscheho Tigeru (v drtivé většině bez věže, kterou jednotně vyráběl Krupp) se staly základem pro stíhač tanků Ferdinand/Elefant.Tank Tiger byl vůbec první bojové vozidlo svého druhu od první světové války, jehož konstrukce vycházela z reálných bojových zkušeností, ponechávajíc stranou trochu zavádějící lekci španělské občanské války. Jeho celková hmotnost dosahovala téměř dvojnásobku hmotnosti raných T-34/76A. Jeho konstrukce neměla zajistit pouze převahu nad tímto sovětským strojem, ale šla o krok dále. Tank svou úrovní ochrany posádky a palebnou silou podstatně překonával všechna dosud zkonstruovaná vozidla. Na druhou stranu enormní velikost tanku, výrobní náročnost, velká hmotnost a z toho plynoucí výše pořizovacích nákladů způsobily, že tank nemohl být na bojišti nikdy víc než příležitostným hráčem.Mohutné pancéřování a ničivá palebná síla jsou dvě vlastnosti, které se tanku Tiger zcela oprávněně připisují. Přesto se jedná jen o dva z celé řady faktorů, které determinují účinnost tanku v boji. Na síle pancíře si dali němečtí inženýři celkem dost záležet, ovšem konstrukce byla poměrně špatná, protože zde nebyly téměř žádné šikmé plochy. Všechny exponované vertikální a téměř vertikální plochy – spodní a horní část čelního pancíře korby, boční strany věže a zadní části korby, která měla stejný sklon jako horní čelní pancíř (81°) – měly max. tloušťku 100 mm. Nejexponovanější oblast, čelní strana věže, byla 120mm silná a většinu